Běhařovské poklady

Reakce na článek Karla Fořta  uveřejněný v Rozhledech 7/2012 pod titulkem Běhařovský poklad. Kolik mincí bylo v běhařovském pokladu? Zavinili pracovníci muzea jeho odcizení? Udělala policie maximum?

Redakce Rozhledů tento příspěvek neotiskla.

Jen málokdo ví, že se v okolí Běhařova našly poklady dva. Již v roce 1915 zde byl objeven soubor několika set pražských grošů převážně z doby Václava IV. O osudu tohoto depotu se mohou čtenáři dočíst ve druhém svazku Mincovních depotů v jihozápadních Čechách, který vydalo v roce 2004 klatovské muzeum.

K dalšímu nálezu mincí pak došlo na podzim v roce 1967. Článek z roku 1969 (Smetánka – Hrdlička: Mladohradištní sídliště v Běhařově, Archeologické rozhledy XXI, strana 392-394) popisuje, že traktoristé místního JZD vyorali „množství střepů, celou nádobku a neurčitý hroudovitý předmět, který byl později určen jako poklad mincí“. Na tomto místě je třeba podotknout, že mince bývají po mnohaletém uložení v zemi stmelené korozí doslova do chuchvalců a stanovit jejich skutečný počet lze až po odstranění korozních vrstev a slepení případných zlomků. Údaje o počtu mincí v druhém běhařovském depotu se v různých pramenech liší. Nejstarším dokladem je revers z 15. 2. 1968, kterým Dr. Pavel Radoměrský, specialista na ražby raného středověku, tehdy působící v Národním muzeu v Praze, stvrzuje převzetí „1097 jihoněmeckých feniků z 12. století, z toho počtu 36 půlených….k odbornému zpracování“. Za klatovské muzeum výpůjčku podepsala tehdejší ředitelka PhDr. Božena Zíková. V krátké zprávě z 5. 2. 1969 uvádí Dr. Radoměrský rovněž 1097 kusů včetně půlek. Tentýž autor v článku uveřejněném v roce 1992 zmiňuje 1100 kusů (Radoměrský: Tajemná mincovna Zekir na jižní Moravě. Poklad z Běhařova u Klatov, Archeologické rozhledy XLIV, strana 246 – 255). V Národním muzeu zůstal běhařovský depot až do února 2000, kdy jej převzal zpět dnešní ředitel klatovského muzea Mgr. Luboš Smolík, a sice v počtu 1099 kusů. Neexistuje žádný doklad o tom, že by depot obsahoval 1196 mincí a ve stavu, v jakém byly mince nalezeny, mohl nálezce jejich počet pouze hrubě odhadnout.

Ze souboru bylo ukradeno celkem 368 mincí, jejichž tržní cena byla soudním znalcem v oboru numismatika odhadnuta na 607 200,- Kč. Díky precizní práci Dr. Radoměrského se povedlo v průběhu několika dní rekonstruovat chybějící část pokladu a policie obdržela nejen fotografie všech odcizených typů, ale také metrologii (rozměry a hmotnost) každé odcizené mince. (Pozn. Mince se váží s přesností na tisíciny gramu a v kombinaci se dvěma průměry je téměř nemožné najít dva jedince s identickými metrologickými údaji. Tyto exaktní údaje jsou dostačující pro identifikaci kusů případně zajištěných při prodeji. Numismatický materiál totiž nelze vzhledem k jeho specifickému charakteru jakkoliv popisovat či polepovat evidenčními čísly, aniž by došlo k jeho znehodnocení).

Soubor byl uložen v příručním depozitáři archeologického pracoviště, v provozních prostorách, kam návštěvníci nemají přístup. O tom, kde mince jsou, vědělo pouze šest osob. Teoretickou možnost mince náhodně nalézt měli jen lidé, kteří nějakou formou působili v muzeu, tedy stálí zaměstnanci, brigádníci, praktikanti z řad studentů a nakonec osoby přidělené do muzea k výkonu veřejně prospěšných prací. Druhý den po zjištění krádeže dostala policie kompletní seznam všech lidí, kteří v inkriminované době v muzeu pracovali, včetně adres a důvodu jejich pobytu v muzeu. Dodnes nebyla valná většina lidí ze seznamu vyslechnuta, ačkoliv policie případ odložila s tím, že „vytěžila všechny svědky a neshledala důvody k trestnímu stíhání“.

Údajná dřevěná skříň je masivní kus vyrobený na zakázku speciálně pro ukládání numismatického materiálu. Pravdou je, že v zámku zůstával zasunutý klíč a to ze dvou důvodů – jednak se zpracovávala metrologie souborů určených k publikaci, jednak od doby, kdy jsem nastoupila do muzea (říjen 1991), nikdy k žádné krádeži nedošlo a to ani v tak náročných dobách, jako byla celková rekonstrukce hlavní budovy, stěhování provizorně uložených sbírek do nově zřízených depozitářů či příprava a instalace stálé expozice, vše za nepřetržité účasti mnoha cizích lidí z různých firem. Nebyl tedy nejmenší důvod nedůvěřovat spolupracovníkům a pokládat prostor vlastní pracovny za rizikový.

Zde si však po vzoru pana Fořta nemohu odpustit štiplavou poznámku: jen v českém Kocourkově je možné, že osoby, závislé na drogách, opakovaně stíhané za krádeže, jsou odsouzeni pouze k  veřejně prospěšným pracím a navíc jsou k jejich výkonu přiděleni do takové instituce, jako je muzeum, které svou podstatou ke krádeži přímo vybízí. To vše navzdory tvrzení Probační a mediační služby, že lidé zařazení na práce do muzea mají na svědomí jen lehké delikty, jako je řízení bez průkazu apod. Kdybychom byli včas informováni, jací lidé k výkonu trestu do muzea přicházejí, jistě bychom pracoviště řádně zajistili.

Krádež musel provést člověk naprosto neznalý numismatické problematiky, rozhodně se nejednalo o zcizení vytipovaných mincí pro sběratele na zakázku. Domnívám se, že pachatel náhodně hledal, co by se mohlo hodit, a po objevení numismatické skříně v rychlosti nacpal do kapes doslova, co mu pod ruku přišlo. Jen tak lze vysvětlit, že nejcennější kusy zůstaly na místě, zatímco zloděj odnesl např. 123 kusů stejného typu, lišících se od sebe pouze metrologií a stupněm zachování. Tak velký soubor je prakticky neprodejný, protože jeho uvedení na trh výrazně sníží hodnotu jednotlivých kusů. Policie nebyla úspěšná proto, že „cenný poklad byl uložen jen v dřevěné neuzamčené skříni a přístup k ní mělo mnoho lidí“. Policie si cestu k pachateli uzavřela sama tím, že zprávu o krádeži pustila do médií, ačkoliv jsme je důrazně upozorňovali, že varovat pachatele znamená na dlouhou dobu ztratit šanci zachytit jednotlivé kusy např. na internetových aukcích.

A na závěr skutečná perlička: když jsem se dotázala policejního technika, zda bude ze skříně snímat otisky prstů, bylo mi řečeno, ať se nedívám na kriminálku v Las Vegas, protože „takhle to nefunguje“. Poté sice byl proveden neúspěšný pokus o zajištění otisků ze dveří skříně, pozornost už však nebyla věnována jednotlivým přihrádkám ve skříni, dveřím, klikám, atd.

Rozhodně nechci na tomto místě bagatelizovat krádež části depotu a snižovat hodnotu a význam nálezu. Přesto musím připomenout, že známe všechny vlastnosti odcizených mincí a nadále jsme schopni pracovat se souborem jako s celkem. Smyslem archeologie není hledat poklady, ale poznatky o životě našich předků. Zatímco policii údajně trápí, kam se ztratilo nikdy neexistujících 97 mincí z Běhařova, ročně nenávratně zmizí spousty „nepřečtených“ informací ať už pod bagry neukázněných stavebníků nebo v kapsách detektorářů beztrestně drancujících známé archeologické lokality. Takový únik dat představuje pro poznání minulosti jednotlivých regionů škody nedozírných rozměrů. Tato skutečnost bohužel netrápí téměř nikoho.